nenávidím žehlení!
je to nudné a zdlouhavé a sysifovské…
usoudil jsem, že když si místo lámaných beatů budu pouštět rovné, vyhnu se těm odporným faldíkům, které nejdou nikdy pořádně vyžehlit a přivádějí mě k šílenství. nakonec jsem zvolil rammstein a dobře jsem udělal: na tričkách mám úhledné puky a ještě zůstalo dost elánu na vyleštění holin.
otázka 22: nevím na čem jsem, ale mám nějakou teorii. co udělám?
– a) zeptám se, nebudu mít pravdu, budu za blbce a všechno se ještě víc pokazí
– b) zeptám se, budu mít pravdu a všechno se ještě víc pokazí
– c) nezeptám se, nebudu vědět na čem jsem, budu se užírat a všechno se ještě víc pokazí
nebylo by něco za d)? 😦
paradentóza v řeči těla symbolizuje neschopnost překousnout nějaké křivdy.
opar zase symbolizuje strach z kontaktu.
tak jsem dostal atypický opar a nezvyklý zánět dásní…
…tělo by si radši mělo hledět svého!
Už dávno jsem dospěl jsem k rozhodnutí, že musím napsat dopis. Neuběhne den, abych si v hlavě nesumíroval všechno o čem chci napsat, co ze sebe konečně potřebuju dostat; jenomže jak jde čas, tak odhodlání slábne, protože mám pocit, že jsem vlastně všechno potřebné sdělil.
Problém je v tom, že jsem to sdělil jenom sám sobě a to je řešení horší než krátkodobé…
V téhle souvislosti jsem si vzpomněl na školní promítání, ze kterého mi v paměti utkvěl kousek dokumentárního filmu: byl proveden pokus s potkany; do dvou nádrží s vodou dali po jednom potkanu a nechali je plavat s tím, že druhému potkanovi po nějaké době dali kousek prkna, aby si odpočinul a pak mu jej vzali. První potkan se brzo utopil, ale druhý vydržel nesčetněkrát déle, přičemž pořád plaval kolem místa, kde předtím bylo prkno…
…tak si říkám, kdo je potkan a kdo prkno?
chlapeček chtěl pejska a chtěl jej moc. každou noc usínal s přáním, až se probudí, aby jej čtyřnohý přítel vítal, vrtěl ocáskem, šťastně olizoval a dělal všechno to, o čem chlapec četl v knihách. jednou se konečně dočkal a pejska opravdu dostal. nepodobal se sice moc všem těm chrabrým chafanům z knižních ilustrací, ale byl tady a byl jen jeho.
chlapec byl uvytržení a pes zaměstnával jeho mysl, vyplňoval jeho volný čas a byl mu vším…
…než zjistil, že jsou i jiní psi, mnohem zajímavější, urozenější, zvládající zábavné kousky.
pejsek se postupně ocitl mimo mysl, mimo pokoj, mimo dům. zůstal na dvoře uvázaný na řetězu u boudy. přesto se snažil nemyslet na svůj exil a neustále se těšil, kdy přijde chlapec, jestli mu dá nějakou dobrotu, podrbe jej za uchem, promluví k němu…
chlapec opravdu čas od času přišel k boudě a pejsek vždy zapomněl na řetěz, zimu a bláto. postupem času se návštěvy stávaly méně častými.
jednoho dne chlapec přišel k boudě na dvorku a našel pejska uškrceného na řetězu, který mu sám uvázal.
jednou pán usoudil, že potřebuje kabát. procházel ulicemi až jeho zrak upoutala výloha pánského krejčovství. vstoupil dovnitř a prohlížel si vystavené modely, které k jeho zklamání byly poněkud drahé. prodavač ho chvilku pozoroval, měřil si ho zkušeným pohledem a pak k němu přistoupil:
„myslím, že bych tu snad pro Vás měl jeden krásný kabát…,“ řekl a podal muži krásný kus z kvalitní látky a atraktivního střihu.
muži se na první pohled zalíbil a ihned si jej oblékl, ale ouha: „ten kabát mi nesedí přes záda :(„
„to nevadí, pane, stačí, když se trochu nahrbíte.“
muž se nahrbil a opravdu, přes záda mu kabát seděl skvěle, leč: „jeden rukáv je kratší než druhý…“
„stačí, když dáte jedno rameno výš než to druhé,“ pohotově odvětil prodavač.
pán zvednul rameno a opravdu, bylo to lepší. ovšem pak si všimnul další nesrovnalosti a další a další, ale prodavač vždy poradil, jak se s kabátem popasovat a pán se hrbil a hrbil.
nakonec se pán podíval do zrcadla a viděl, že mu ten krásný kabát opravdu sedí. koupil si jej a vyšel v něm do ulic…
procházel městem, pohroužen do sebe nevnímal jak si lidé, které míjel, špitají: „podívejte na toho pána: takový hrozný hrbáč, ale jaký má krásný kabát!“
když jsem poslouchal dědečkovu píseň v masně, napadlo mě, že příznivci vepřového by se mohli jmenovat „vepřátelé“…
včera se mi zhroutila důvěra v člověka, kterého jsem měl fakt rád. připadám si jako zneužitá, odhozená loutka; nahá ve výloze odkud není úniku. těžce znovunabytá víra v lidi je během pár minut pryč a všude se válí jenom tupá černá bolest a bezzubý vztek. byl to prostě jenom jeden kluk, který měl smůlu jako já.
Horší(k) to už nebude 